Narodil se 27.srpna 1887 jako jedno ze čtyř dětí v rodině velitele plzeňské policie.
Nemám žádné informace o tom, proč byl na reálce v Písku. Zde nijak vynikající prospěch, možná to je mezi důvody volby vojenské kariéry. Na kadetce 1903-1907 
už má výsledky, řekněme, průměrné. To ovšem říká pouhý úřední doklad (vysvědčení), později však ve svém životopise ohlašuje znalost češtiny jako jazyka mateřského, němčiny, francouzštiny a rusínštiny, ruštiny a švédštiny - to je pro mě osobně dost obsáhlá vzdělanost. Zejména vzhledem k mé vlastní jazykové připravenosti, já si to omluvám tím, že jsem studoval v sedmdesátých letech, kdy to vypadalo, že tady v tom bolševickém koncentráku uvízneme navždycky. Dědečka ale asi nikdy ani nenapadlo, že by mu další jazyk nikdy k ničemu nebyl.
Absolvuje v roce 1907. Podporučíkem jmenován v srpnu. Je velitelem čety, učitelem v poddůstojnické škole v Josefově v Čechách a pak někde v Tyrolích, co jsem nerozluštil. 
V roce 1910 povýšen na poručíka, škola důstojníků v záloze v Mladé Boleslavi.
Do války byl samozřejmě poslán hned, na ruské frontě jako nadporučík. U Jaroslavi 28.10.1914 poprvé raněn, průstřel lýtka.
Po vyléčení zpět na frontu, 13.2.1915 padl do zajetí s průstřelem šíje. Léčil se v Sokalu, Kijevě, Charkově, pak byl v zajateckém táboře v Birjinči, dál se léčil v Moskvě a v Petrohradě. Byl přes Mezinárodní červený kříž vyměněn a léčil se ještě ve švédské Haparandě.
Po výměně a doléčení již, domnívám se, podle mezinárodních konvencí nemohl být nasazen do bojů, je posádkou v Sibiu v dnešním Rumunsku (tehdy Nagyszeben, česky též Sibíň). Je sice příslušný k 8.pěšímu pluku (K.u.K. Infanterieregiment Erzherzog Karl Stephan Nr.8), který měl štáb v Brně, ale v Sibiu je velitelem náhradní roty, pravděpodobně k výcviku vojsk, co taky za války v týlu mohl dělat, byl infanterista (pěchota). V létě 1917 povýšen do hodnosti kapitána.
Zde v Sibiu jej zastihne zpráva o vyhlášení Československa. Ač vyrůstal v prostředí dvojjazyčném (svému otci psal ze zajetí německy, ale to mohlo být i proto, že to nařídila cenzura) a asi ne právě prvoplánově vlasteneckém, cítí se být Čechem (byli zde i příbuzní, kteří se přihlásili k národnosti německé).
Jako nejvyšší důstojník – Čech zorganizoval transport vojáků české nebo slovenské národnosti, rodin a materiálu, s nimi se vydal na cestu do vlasti. Podle jedné jeho zmínky v korespondenci se ani to neobešlo bez krveprolití. Těžko dnes říci, komu se jejich snaha o návrat domů a přihlášení k novému státu nelíbila, tipl bych na Maďary. V Brně se dal k dispozici novému československému státu. Po likvidaci starého 8.pluku začal s několika důstojníky zálohy organizovat nový, pozdější 43.pěší pluk.
Jeho první nasazení v československé armádě nastalo záhy, v prosinci 1918. Rozkazem Posádkového velitelství v Brně je určen velitelem Brněnské skupiny k obsazení určených území od Brna na jih, "k zabránění německých rekvisicí, hlavně však k udržování [k]lidu a pořádku". Historicky se touto vojenskou misí zabýval pplk. gšt. František Coufal ve své knize "Osvobození jižní Moravy", setník Švenda je zde zmiňován zejména v souvislosti s obsazením Znojma. Přepis této kapitoly. Ovšem ačkoliv samotné obsazení Znojma proběhlo bez boje a s hudbou – přesně podle rozkazu – v rámci tažení na jih nějaké ty boje byly, škoda, že nemám dědovy poznámky. Zkusím ještě sehnat Oldofrediho, třeba píše o nějakém hrdinném německo-rakouském odporu proti českým hordám.
Další bojové nasazení na sebe nedalo dlouho čekat. Neznám podrobnosti o jeho aktivitě na Těšínsku, obecně jen vím, že bylo třeba si i s Poláky vyjasnit, kde jsou hranice. A potom na Slovensku proti Maďarům podobně, ale to už bylo o něco obtížnější. Tímhle konfliktem se dost podrobně zabývá Pavel Jaroslav Kuthan ve studii V těžkých dobách. Děda zde zmínen není, podle jeho curricula však na Slovensku prodělal dvanáct bojů, od konce dubna 1919 velel praporu 43.pluku, v bitvě u Rožňavy měl velení nad všemi zbytky pluku, když byl jeho velitel Maďary zajat (v hlášeních je řeč o bolševicích, v té době se jednalo o tzv. Maďarskou republiku rad). V bojích na Slovensku byl opět raněn, tentokrát měl průstřel bohužel trvalé neurologické následky.
Po vyléčení odchod do zálohy, 
několik let pracoval v obchodním oddělení brněnské Zbrojovky - např. prodával automobily "Zetky", oženil se. Pak přišla první hospodářská krize, vlna propouštění, návrat do armády. Zde již neměl naději na nějakou kariéru, jednak staří rakouští důstojníci v té době nebyli zrovna "kádrovými rezervami", také už byl usazen v Brně, ovšem byl zde u dělostřeleckého pluku a on byl pěšák, a také důsledky zranění neumožňovaly další profesní rozvoj. Měl funkci ubytovatele apod. Po několika dalších letech již armádu opustil nadobro a otevřel si trafiku. Bylo to pár metrů od náměstí Svobody, v parteru Paláce šlechtičen, dnes je to místo naproti Policii ČR.
Poslední zajímavý doklad, který se týká dědečkovy vojenské kariéry, je memorandum "Zabezpečení hranic", které sepsal v roce 1937 (už dávno ve výslužbě) a adresoval Národní radě československé. Z dnešního pohledu je považuji za velmi realistické vojenské zhodnocení pohraničních opevnění, i když se tu děda skoro rozbásnil:
...Kdyby mělo Československo tolik miliard, že by mohlo vybudovat opevnění, jako je ta proslulá Maginotova linie - nemějte mi to za zlé - řekl bych "Škoda peněz!" Protože by ta betonová hráz byla postavena na močále v bahně. Tím močálem označuji nespolehlivé živly protistátně smýšlejících obyvatel československého pohraničí, jsoucí ve stálém styku se zahraničními příslušníky a vděčnou půdou pro nepřátelskou propagandu, a bahnem ono utrpení v tom území žijícího vlastenecky smýšlejícího člověka. Taková betonová hráz by neodolala, lépe řečeno, bylo by nutno prolévati krev za záchranu zrazených posic při prvním náporu, místo co by tato opevnění měla ušetřiti krev našich obránců v pohraničí.
V dalších částech navrhuje dost zoufalé, zcela jistě protiprávní řešení, spočívající v podstatě z vysídlení Němců a částečné rekolonizaci pohraničí Čechy, politicky, ekonomicky i právně nesmírně naivní (ekonomicky tak naivní, že ho podezírám, kdyby nebyl živnostník, tak by snad musel být sociální demokrat). Umírá 5. února 1939, asi mu i Mnichov dost dodal. O možné budoucnosti okleštěného státu si asi málokdo v tu chvíli dělal iluze, on, jako voják, asi tím méně. Protektorátu už se naštěstí nedožil.
